Nikdy neříkej nikdy

Byl jeden z těch letních večerů, kdy víc než cokoli jiného, chce sedět někde venku a pozorovat nebe. Ideálně s někým, ale tohle ten večer nebyl. Byla to obyčejná nudná sobota. Ale ona si stejně prosadila svou; chtěla se jít bavit a být mezi lidmi. Zatímco Lukáš chtěl být doma. Ale když už si měla volit mezi jeho stereotypem nebo svým, volba byla jasná. S ním by to byl začátek filmu, pak sklenička vína, následovaná jeho rukou u ní v kalhotkách. A zase by ten film nedokoukala. Potom co by se s blaženým úsměvem udělal do kondomu, by navrhla cigaretu a pak by se několik vleklých vteřin dívali na nebe, aby nakonec stihli závěrečné titulky.

Zatímco její večer byl o něco zajímavější. Nejprve několik panáků vodky, pak procházka kolem klubu, ve kterém by trávili večer a nakonec sex na nějakém místě v „přírodě“. A nebo by mu možná jen vykouřila. Tak jako už tolikrát. Vlastně, to nebyl tak špatný nápad. Sperma jí nevadilo a vždycky se jí líbily ty pohoršené výrazy kamarádek, když jim říkala, jak spolykala dávku.

„Danielo, Danielo, ty seš ale prase...“ A vy jste pěkně nudný puritánky.

***

Zkrátka čas plynul, klub začínal být malý, příliš kouře ze všech těch cigaret a pod Lukášovým neustálým dohledem si nemohla jít skoro ani na záchod. Vyšli ven, protože chtěla na čerstvý vzduch. A vlastně tu byla ještě jedna věc, ke které se nějaký ten čas odhodlávala. Rozhodla se, že Lukášovi konečně vysvětlí jednu věc. To, proč jí tam záleží na Šimonovi a co se mezi nimi kdy stalo a … Zhluboka se nadechla.

„Potřebuju ti něco říct. Chci, abys mě poslouchal, ale nic neříkej. Je to pro mě těžký, mluvit o tom, ale mám pocit, že bys to měl vědět.“ A tak pokračovala dál, vyhrkly jí slzy, ale statečně je setřela, aby dopověděla svůj příběh. A když skončila, upřela na něho oči. Očekávala, že jí Lukáš obejme, protože slova nebyly na místě. Ale on se zvedl, zahuhlal něco o tom, že je mu špatně a prostě se rozešel někam do tmy. Daniela se zvedla ze země, chvíli se za ním koukala, jestli to myslí vážně. A pak se sebrala a rozešla se prostě druhým směrem, vztekle si zkousla spodní ret.

„Danielo.“ Zdálo se jí, že slyšela, jak jí volá.

„Danielo!“ Vztekle se otočila, pohodila hlavou a pak se zase otočila, aby se vrátila do klubu.

***

„No ne, co ty tady?“

„Já? To spíš ty ne? Koukal jsem, že máš přítele.“

„No … nechceš se jít ven projít? Zakouřit si.“

Seděli z druhé strany klubu, na lavici, která byla určena pro zákazníky hospody. Něco jako letní zahrádka. Zapálili si a Marek se jí začal vyptávat na Lukáše. Snažila se hovor stočit jinam. Neměla nejmenší chuť se o něm bavit, navíc se jí zdálo, že jí zase stoupá do hlavy alkohol. A pak se začali pošťuchovat. Lechtal jí a ona se hloupě chichotala.

„Nech toho nebo tě kousnu,“ hrozila mu se smíchem. A když chytla jeho ruku, aby ho kousla do hřbetu ruku, zvedl její obličej k sobě a začal jí líbat. V tu chvíli byla tak moc naštvaná na Lukáše, že nechala Marka, aby jí líbal. Aspoň chvíli. Malou chviličku. Připadala si zase na okamžik volná. Svou vlastní paní.

„Pojď se mnou,“ zašeptal do ticha a vedl jí za ruku pryč.

***

Přeskočil nízký plot a podal jí ruku, aby mohla za ním. Daniela váhala. Věděla, k čemu se schyluje. Najednou stranu si připadala jako ta největší mrcha pod sluncem, ale ještě víc to chtěla. Chtěla s ním, chtěla se dostat na tu cizí zahradu, chtěla být ta zlá. Jen jednou – a nikdo se to nedozví.

„Tak strašně tě chci,“ zašeptal jí do ucha, když jí rozepínal podprsenku a poněkud hrubě hnětl prsa. Byli v altánku na cizí zahradě, kdykoli mohl někdo přijít. Natlačil jí ke stolku a rukou jí vnikl do kalhotek. Cítila ty vibrace, jak moc to chce. Jak moc je špatná, když to dělá, to všechno tomu dodávalo docela jiný rozměr. Cítila, jak jí prstem pronikl dovnitř. Zaklonila hlavu a tlumeně vydechla. Líbal jí na krk, zatímco jí prsty uspokojoval. Chtěla víc. Natáhla ruku k jeho rozkroku a začala ho hladit. Druhou se snažila rozepnout mu kalhoty. Když se jí to povedlo, přejela po něm lehce dlaní. Věděla, že k tomu dnes konečně dojde. Oni dva. Nejradši by se položila na ten stůl a nechala ho, ať si dělá, co chce.

Po chvilce jí stáhl kalhoty, až úplně ke kotníkům a naznačil ji, aby se lehce rozkročila. Udělala to a on si klekl, aby jí mohl posloužit ještě jazykem. Kolena se jí lehce podlomila, zatímco křečovitě svírala stůl za jejími zády. Do noci, která byla v téhle části města ztichlá, se ozývaly tlumené vzdechy, které dávaly najevo, jak moc dobře svou práci odvádí.

Oči zavřené, klouby na rukou bily už skoro bíle, jak bylo sevření silné a její tělo i myšlenky, každičký kousek těla se zmítal v deliriu. Všechno jí bylo jedno. Najednou jí Marek nasměroval jiným směrem. Posadil jí na dřevěné křeslo s jednou nohou přehozenou přes opěrku. Ta pozice byla hodně nepohodlná. Kombinace podivné pózy a tvrdosti dřeva nebyla ideální. Chystal se do ní proniknout. Zarazila ho pohybem ruky.

„Po-počkej, …,“ vydechla s obtížemi, jak už dlouho nemluvila. „Já neberu prášky.“

„Myslíš, že sem tak blbej, abych nevěděl, kdy ho mám vyndat? Neboj.“

A s tím posledním slovem jí ho tam vrazil. Prostě jí ho tam vrazil, bez okolků, a s oním pohybem z obou ve stejnou chvíli vypadlo jedno protáhlé „ách“. Rukou se přidržovala nohy, aby jí z opěrky v tom nejlepším nesklouzla a druhou měla za jeho krkem, aby si ho s každým přírazem přitáhla blíž a mohla se tak alespoň otřít svými rty jeho. Nevěděla, čím to je; jestli tím, že to bylo zakázané a nebo to Marek prostě uměl, ale ty pohyby jí uváděly k šílenství. Kousala se do rtů, aby tlumila vzdechy svého vlastního vyvrcholení. A zatímco si užívala slastného vrcholu, Marek z ní obratně vyklouzl a vystříkal svou dávku do trávy. Možná to byly květináče s pelargoniemi, kdo ví.

Vstala, nohy se jí třásly. Snažila se zapnout si džíny, ale zip byl rozbitý; takže vzpomínka na dnešní večer zajištěna.

„Měli bysme jít,“ ani netušila kolik času uběhlo, ale byla si jistá tím, že jí někdo bude určitě hledat.

Nic neřekl, pouze si jí přitáhl k sobě a začal jí divoce líbat. Jeho ruce se jí zapletly do vlasů a rty hladově líbaly ty její. Byla překvapená tou, až téměř, animálností. Markovy rty sklouzly níž. Okamžik jí líbal na krku, a několikrát kůži lehce skousl. Kousl jí i do brady. Odtrhla se od něho.

„Musím jít.“

„To mu tě vrátím pěkně pokousanou. Myslíš, že to nepozná?“ zeptal se s nádechem ironie v hlase.

„Je to mezi náma,“ odpověděla mu, když vydala pryč. To jí naštvalo. A bez alkoholu, který řídil její počínání, si pomalu ale jistě začínala připadat, jako ta největší děvka pod sluncem. V tu chvíli spíše pod měsícem …